Psinka u psů

Psinka patří mezi nejobávanější virová onemocnění psů. Plošné očkování ji v posledních desetiletích zatlačilo do pozadí, u neočkovaných štěňat, psů z množíren a jedinců dovezených z ciziny se ale stále objevuje. Její zákeřnost spočívá v tom, že postupně napadá hned několik orgánových soustav – dýchací cesty, trávicí trakt, kůži i nervový systém – a u části psů zanechává trvalé následky.

Původce a cesty nákazy

Vyvolavatelem je virus psinky (canine distemper virus, CDV) z čeledi Paramyxoviridae. Je blízce příbuzný lidskému viru spalniček, což vysvětluje řadu společných rysů obou nákaz. Virus je ve vnějším prostředí poměrně málo odolný a běžné dezinfekční prostředky ho spolehlivě ničí, k přenosu proto dochází hlavně přímým kontaktem – kapénkami při kašli a kýchání, ale i močí a dalšími výměšky nemocného zvířete.

Nejohroženější skupinou jsou štěňata ve věku zhruba tří až šesti měsíců, kdy jim odeznívají mateřské protilátky, ale vlastní imunitu si teprve budují. Pes, který nákazu přežije, může virus vylučovat do okolí ještě několik týdnů po odeznění příznaků, aniž by na něm bylo cokoli patrné.

Jak nemoc probíhá

Od nakažení k prvním projevům uplyne obvykle týden až dva. Akutní fáze pak nastupuje rychle: objevuje se horečka, která nezřídka probíhá ve dvou vlnách, výrazná apatie a nechutenství. Typický je hnisavý výtok z očí a nosu provázený zánětem spojivek a suchým, později vlhkým kašlem. Krátce nato se přidávají trávicí obtíže – zvracení a průjem, které psa rychle vyčerpají a odvodní.

Zásadní problém představuje útlum imunity. Virus napadá bílé krvinky a jejich úbytek (leukopenie) otevírá dveře druhotným bakteriálním infekcím. Právě zápal plic způsobený těmito komplikacemi bývá častou bezprostřední příčinou úhynu.

Nervová forma a pozdní následky

U části psů se s odstupem několika týdnů – někdy i po zdánlivém uzdravení – rozvine nervová forma. Projevuje se rytmickými záškuby svalů (myoklonie), poruchami rovnováhy a koordinace, křečemi až obrnami končetin. Tyto změny bývají zpravidla nevratné a představují nejzávažnější komplikaci celé nákazy.

Poměrně charakteristickým, byť ne vždy přítomným znakem je ztvrdnutí a zrohovatění polštářků tlapek a nosní houby. V anglicky psané literatuře se pro tento projev vžilo označení hard pad disease.

Diagnostika a léčba

Podezření vysloví veterinář na základě kombinace příznaků, zvláště u neočkovaného mladého psa. Diagnózu potvrzuje průkaz virové nukleové kyseliny metodou PCR ze stěrů ze spojivek, z nosu nebo z krve.

Cílený lék proti viru psinky neexistuje. Léčba je proto výhradně podpůrná – doplňují se tekutiny, tlumí horečka a křeče, antibiotiky se drží na uzdě sekundární bakteriální infekce a pes se udržuje v klidu a teple. Prognóza závisí na formě onemocnění; jakmile se rozvinou nervové příznaky, bývá nepříznivá.

Prevence

Nejúčinnější ochranou zůstává očkování. Štěňata se vakcinují opakovaně v odstupu několika týdnů (nejčastěji v šestém až osmém, dvanáctém a šestnáctém týdnu věku), aby vakcína zabrala i po odeznění mateřských protilátek. V dospělosti následuje pravidelné přeočkování podle doporučení veterináře. Právě vysoká proočkovanost je důvodem, proč se s psinkou dnes v ordinacích setkáváme spíše výjimečně – její podcenění u jednotlivých neočkovaných psů však může mít fatální následky.

Zdroje

• Sykes, J. E. (ed.): Greene’s Infectious Diseases of the Dog and Cat. 5. vydání. St. Louis: Elsevier, 2023.
• Rendón-Marín, S. et al.: Tropism and molecular pathogenesis of canine distemper virus. Virology Journal 16, 30 (2019).

Publikováno 22. července 2026